Vytrvalým sněžením pokryla naše hory čerstvá nadílka více jak půl metru nového sněhu. Teploty klesly hluboko pod nulu a nedělní předpověď počasí hlásila azuro a nálož sluníčka. Plán na neděli byl zcela jasný – vybavení potřebuje další test!
No jo, ale kam? Ono z Brna není možné moc vybírat, takže byla volba zopakovat Jeseníky, nebo zkusit Beskydy. Rob byl za svých mladých let pečený vařený v okolí Bílé, takže se rozhodlo, že jedem tam, pochodíme okolí a pak si sjedem lyžařský areál.
Zaparkovali jsme na centrálním parkovišti lyžařského areálu Bílá, před vyhlášenou restaurací a hotelem Pokrok (nyní Bauer). Track začal v údolí Velké Smradlavy. Sice bylo v okolí půl metru prašanu, ale cesta na Salajku byla zavržena, protože se ukázalo, že to, co je v létě super deviza Beskyd pro šlapání na kole, tak v zimě je to tak na nasrání
Řeč je o nádherně zpevněných asfaltových cestách k horským samotám. Jenomže oni ty samoty nejsou tak úplně samoty a v zimě jsou všechny tyto cesty prohrnuté, takže je zde minimální vrstva sněhu a sem tam dokonce pěkný šutříček.
Hned jsme se proto vydali dále běžkařskou magistrálou směr Povodí. Bylo to mírné táhle stoupání ale hlavně moře sněhu kolem. Naše meta byla samota Čistý a po pár set metrech jsme z magistrály odbočili na námi předem namyšlenou cestu (mapy.cz). Ukázalo se, že jediný, kdo měl stejně “tragický” nápad jsme ten den byli my, takže jsme se pak brodili 3 km táhleho kopečka půl metrem prašánku.
To, co se zdálo první kilometr jako strašná prdel, tak další 2 km byl brutální mordor. Krásně se pak ukázalo, jak se nadře ten vepředu, a ten, kdo už jde prošlapanou cestou. Ale je pravda, že ta atmoška byla fakt parádní a nakonec se ukázalo, že se našli i další blázni, kteří nám šli z druhé strany naproti. Hříčka osudu je, že to byla Robova spolužačka z gymplu, kterou neviděl 20 let. No prostě skialpy “connecting people” (díky Nokio ).
Na samotě Čistý jsme nafotili nějaké promo fotečky vybavení, pořádně se nafutrovali a plán byl jasný, najít nějaký svah a pěkně ten prašan projet. Na Salajku se to už jaksi nestíhalo, tak se rozhodlo, že se to střihnem lesíkem do údolí. Měla tam být dokonce někde cesta, ale naštěstí nás nezklamaly mapy.cz, a pomocí navigace jsme ji dokonce i našli. A zde přichází největší ponaučení tohoto příspěvku. Ač jsme si nepřáli nic jiného, než se konečně pořádně svízt, tak jsme zjistili, že ač vrstevnice ukazovaly na celkem padák, ta hradba prašanu zapříčinila, že se člověk musel i “z kopce” neustále odrážet. To fakt nechceš…. Ale zas abychom si jen nestěžovali, tak asi 50 metrů to celkem jelo
Dole jsme se napojili na cestu pod Salajkou, projeli rozcestí Pod Klínem, zastavili se u sirovodíkového pramene Smradlavka a vrátili se zpět po „Cyrilometodějsné stezce“na parkoviště v Bílé. Ono totiž tou dobou byly skoro tři odpoledne, takže na další výšlap na sjezdovku a pořádný prášení nezbyl ani čas ani energie …. Tak zas někdy příště…